Zámek Dobříš a jeho Francouzská zahrada
(Zastavení první)
Středočeský zámek Dobříš patří k nejkrásnějším nejen u nás, ale v celé Evropě. I mladší generace ho může dobře znát – přinejmenším z pohádek Princezna ze mlejna 1 a 2. Krásná Éééliška sice knížetem pohrdla a nabízený život v zahálce a luxusu odmítla, ale kdyby její milý Jindřich byl zámeckým pánem z rodu Colloredo-Mannsfeldů… To by určitě byl úplně jiný příběh.
I skutečná historie ale vypráví zajímavé příběhy. Dobříšský zámek nepatří k nejstarším u nás a málem vůbec nevznikl. Byla to vlastně možná až třetí či čtvrtá sídelní stavba v pořadí. Pravděpodobně první byl blízký hrádek Vargač zbudovaný za vlády Jana Lucemburského, možná na popud jeho syna markraběte, budoucího císaře a krále Karla IV. Protože zde vedla jedna z větví obchodní Zlaté stezky a (pod)brdské lesy poskytovaly vždy bohatou příležitost k honitbě, zdál se být Vargač předurčen k úspěchu. Léta rozkvětu však narazila na období válek, chudoby i epidemie. Hrad byl sice několikrát opravován a přestavován, jeho stav však přestal umožňovat trvalejší pobyt šlechty, natož vladaře, a tak chátral. Na přelomu 20. a 30. let 17. století se zablýsklo na lepší časy. Celé dobříšské panství koupil od císaře Ferdinanda II. Štýrského za 40 000 zlatých do dědičného vlastnictví Bruno Filip, nejvyšší zemský lovčí a hrabě z Mansfeldu. Území včetně lesů, luk a hájů bylo získáno „s výhradou práva lovu černé i červené zvěře pro české krále a dědice koruny“.
Další informace jsou trochu nejisté. Jednou z verzí je, že sám hrabě nechal v podhradí přebudovat původně dřevěný šlechtický ubytovací dvůr (tvrz) na jednoduchý zámek. Podle jiné verze to bylo až o pár desetiletí později. Stavbu prý v r. 1666 podnítila Marie Anna Eliška Harrachová, manželka Františka Maxmiliána z Mansfeldu. Jisté je asi toto: Brunovi potomci dali zámku čtyřkřídlou podobu s jednou – hodně asymetricky – vyčnívající částí. Zámek měl vnitřní nádvoří, malou kapli a zřejmě vůbec první okrasnou zahradu. Její součástí bylo i sedm pískovcových soch s antickými motivy (Gigant/Samson a Herkules, sousoší koně bojujícího se lvem, sousoší býka štvaného psy, sochy Artemidy, Afrodity a Meleagra). Ty byly později přemístěny do Francouzské zahrady, a zůstaly v ní dodnes. Ale nepředbíhejme. Hlavním stavebním prvkem zámku již nebylo dřevo, nýbrž kámen, a částečně zdivo. Mansfeldové mj. nechali přistavět věž i s hodinami.
Vše se změnilo na svatodušní pondělí 20. května r. 1720. Čtvrtinu města Dobříše, zámek i Vargač (někdy označovaný po jedné z úprav zmatečně též jako zámek) zachvátil požár. Vargač byl poté už určen pouze k hospodářským účelům. Z někdejšího hrdého „hradního knížecího pláště“ se postupem času stala sýpka. A zámek? Ten byl buď opraven, a posléze přestavěn, nebo dokonce postaven „zcela nově“. Jak mj. uvádí Pavla Kocurová, absolventka Ústavu dějin křesťanského umění Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy ve své diplomové práci z r. 2017:
„Nový barokní zámek nechal postavit Jindřich Pavel Mansfeld se svou ženou Josefinou, rozenou Černínovou, v letech 1745-65. Jindřich Pavel stavbu zámku financoval z prodeje celého horažďovického panství. Do jaké míry navazoval zámek, který vidíme na plánku z roku 1727, na původní, ještě ze 17. století, nevíme. “
Nepřesností, nejasností i záhad je celá řada. Pomineme-li pověsti o oživlých loutkách, strašidlech nebo sírou páchnoucím rohatci stavícím most pro místního ševce, můžeme si ve veřejném prostoru všimnout třeba tvrzení: dobříšská Francouzská zahrada má tři terasy. Popravdě ale má jeden parter a čtyři terasy, tedy pět výškových úrovní. Rozloha zámeckého parku bývá udávána například 65 hektarů. Oficiální webové stránky zámku uvádějí rozlohu Francouzské zahrady 2 hektary a sousedícího Anglického parku 30 hektarů (dohromady tedy zhruba 32 hektarů). Rozdíly v údajích mohou být způsobeny odlišnou metodikou i tím, zda jsou do celkové plochy zvláště chráněného území Dobříšský park započítány lokality s ochranným pásmem, bez něj, vodní plochy apod.
Často bývá uváděno, že (pře)stavba zámku za Jindřicha Pavla Mansfelda i souběžný vznik Francouzské zahrady – včetně Oranžérie a její unikátní nástěnné iluzivní (dnešním slovníkem 3D) malby – byly v plánech a péči dvou světoznámých architektů Julese Roberta de Cotte a Giovanni Niccolo Servandonniho. Máme-li na mysli skutečnou osobní účast (a nikoli plány na papíře), muselo by jít v případě prvního z nich o de Cotteho mladšího. Jeho ještě o něco slavnější otec téhož jména, hlavní architekt francouzského krále Ludvíka XV. a autor řady projektů, jež jeho syn realizoval, totiž v oné době již „dlel v lepším světě, než pozemském“. Druhý z jmenovaných byl umělcem orientovaným nejen na interiéry, ale i štukatérství a malby vytvářející právě iluze prostoru a hloubky. Jeho osobní podíl na díle se tedy může jevit jako pravděpodobný. Diplomantka P. Kocurová ale připomíná, že skutečné zásluhy mohl mít jiný architekt té doby, Stéphan L. Dieudonné:
Na plánu, který drží Jindřich Pavel Mansfeld na svém portrétu od Pompea Battoniho z roku 1747 jsou jako autoři zámku uvedeni dva přední architekti Jules-Robert de Cotte a Nicolas Servandonni. Jejich jména jsou uvedena na ohnutém okraji listu. Ani jeden z těchto architektů (ale) nemá přímou vazbu na české prostředí ani na stavebníka. Jak poukazuje (historik) Richard Biegel, je na místě se domnívat, že zámek v Dobříši lze spojit s činností Stephana Dieudonného. Tento architekt postavil černínský zámek v Petrohradu a Dobříšský zámek se mu … velmi podobá. Můžeme sice vidět francouzské motivy, ale transformovány do českého prostředí. … Máme dochovaný i písemný pramen, korespondenci, mezi hraběnkou Černínovou a černínským sekretářem Kuželou ze dne 7. dubna 1748. Píše se zde, že Dieudonné „má příkaz po svátcích jet na Dobříš a pak do Petrohradu, aby tam zařídil své záležitosti týkající se staveb“. … Dieudonné (ale) mohl mít roli … korespondenčního architekta, který … se k Dobříši dostal za účelem rozpracování původního francouzského plánu …“
Dalším geniálním mistrem, jenž se měl prací na Dobříši účastnit, byl architekt italského původu Anselmo Martin Lurago. Ani jeho podíl není zcela jistý. Fresky na oranžerii, údajně z r. 1770, bývají přisuzovány malíři Josefu Platzerovi. Ten byl ale tehdy ještě mlád, velkou část vídeňských studií i slavnou scénografickou praxi měl teprve před sebou, a tak lze o jeho autorství nebo uváděném letopočtu pochybovat. Jak vidno, popis historie někdy vyžaduje nejen znalosti, erudici a rozhled, ale i práci piplavou až detektivní.
S Jindřichem Pavlem Mansfeldem v době stavby zámku a utváření Francouzské zahrady nebylo k vydržení. Měl rád hudbu, divadlo a všelijaké to rozptýlení. Pod vlivem návštěvy a přenocování Marie Terezie v r. 1743 na Dobříši (krátce po její korunovaci českou královnou) ale chtěl mít všechny práce hotovy co nejdříve. Vše muselo být přímo velkolepé, hodno císařské chvály a obdivu. A včera již bylo pozdě. Prusko-rakouská válka začátek prací zbrzdila, poté nebylo dost stavebního materiálu ani roboty schopných pracovníků, a Jindřich Pavel ztrácel nervy s poddanými. Ždímal z nich peníze a nechal tvrdě trestat každého, koho vinil z průtahů. Vrchnost – nevrchnost. Stížnosti na něj se proto nahrnuly až ke dvoru. Hrabě byl donucen zaplatit vysokou pokutu 2000 dukátů, jeho vrchní správce dostal čtyřletý trest vězení, a Marie Terezie dokonce na čas zbavila hraběte správy panství. Ano, lze tušit, že za těmito tresty nebyla jen spravedlnost, ale i demonstrace síly a politika. Dvůr dával jasně najevo, že zpupnost se nevyplácí. Ti, kdo v mocnářství poruší císařská pravidla, budou krvácet i bez použití mučidel a Mydlářova špalku. Šlechta, ale i církev, tyto signály chápaly dobře.
Tvrdá ruka a dvacetileté úsilí přinesly ovoce. Nad Huťským rybníkem vznikl nádherný patrový zámek v pozdně barokním rokokovém slohu s klasicistními prvky a třemi křídly ve tvaru písmene U. K zámku, tak jak ho známe dodnes (byť tehdy zřejmě se světlejší – bílou nebo žlutou – fasádou), přilehl na jižní a východní straně rozsáhlý park, zřízený po způsobu zahrad na Loiře. Podle některých odborníků byl značně inspirován belvedérskými a schönbrunnskými zahradami ve Vídni. O stavebně-sochařskou výzdobu zahrady se postaraly nejen zmíněné sochy z původní okrasy, ale zejména nové práce Ignáce Františka Platzera, pozdějšího sochařského mistra císařského dvora (a otce Josefa Platzera). Zvláště jeho kaskádová fontána s tématikou napájení Héliových koní na 2. terase je považována za největší sochařský skvost dobříšských zámeckých exteriérů.
Francouzské zahrady se standardně vyznačují geometrickým osově souměrným terasovým uspořádáním, bohatou květinovou výzdobou, palisádami stříhaných živých plotů, „barokně-doplňkovými“ skupinami stromů, např. dubů či habrů, jež rozdělují plochu do přírodních „komnat“ nebo vytvářejí vhodné scenérie či pozadí, a hlavně všeobjímající ornamentálností. Až okázale omračující nádherou, vyžadující permanentní náročnou práci zahradních umělců. Harmonicky pravidelné sítě cest definovaly majitelům a jejich hostům vhledy do odlehlejších částí zahrady i krajiny vůkol. Nejinak tomu je i v případě dobříšské Francouzské rokokové zahrady.
Nebyla první, ani nejrozlehlejší, ale její styl byl klasický a v Čechách i na Moravě možná vůbec nejčistší. Hlavní osa zahrady stoupala od zahradního průčelí k jeho protipólu, oranžerii. Stejně jako dnes byla zahrada vedena severojižně. Vedla zde však středem cesta po celé délce zahrady, podél níž byly vysazeny zdobné záhony i umně zastřihávané keře. Cestu zkrášlovaly též sochy a sousoší. Na konci přízemní části (parteru) se cesta rozdělovala před oválným bazénem a po dvouramenném schodišti vedla na 1. terasu. Na zábradlí byly umístěny pískovcové sochy puttů (dětí, amorků) a dekorativních váz. Putti představují alegorie čtyř ročních období. Všechny terasy byly odděleny opěrnými zídkami a propojeny schodišti až k nejvyšší, čtvrté terase s oranžérií. Její severní stěna (proti zámku) byla vyzdobena již zmíněnou iluzivní malbou, což dojem prostorovosti a dálky přímo magicky umocňovalo.
Oranžerie skutečně sloužily, jak jejich název napovídá, k dobově velmi módnímu pěstování citrusů a vzácných teplomilných rostlin. Dobříšská oranžerie však zřejmě byla víceúčelová. Ve svém středu buď od počátku, nebo o něco málo později, obsahovala volný prostor. Bylo jím vidět až na vodní nádrž se sochou Tritóna a na dnes již neexistující ohradní zeď. Právě Tritónova fontána byla dlouhá léta používána k důmyslnému podzemnímu zásobování vodou z rybníka pro Platzerovu fontánu a další fontány a kašny. Na nejjižnějším konci zahrady byla do ohradní zdi začleněna branka. Ta se stala spojnicí mezi Francouzskou zahradou a mladším Anglickým parkem, jenž vznikl někdy mezi roky 1790 až 1815. Dnes Francouzská zahrada končí oranžerií a vodní nádrž je považována za počátek Anglického parku. (O něm si povíme příště, v našem Druhém zastavení na zámku v Dobříši.)
Přeskočme staletí a s nimi převážně rozumné panování sňatkem spojených rodů Colloredo-Mannsfeldů, možná líbivé, ale stylově necitlivé změny zahrady od francouzského architekta Jeana Toureta v r. 1911 (část středové cesty kvůli nim zanikla a byla nahrazena buxusovou brodérií, tedy zimostrázovými ornamenty). Pomiňme protentokrát i zabrání zámku nacisty (sídlil zde zastupující říšský protektor), a později komunisty, kteří tu vybudovali Domov spisovatelů.
V roce 1996 byl areál zámku konečně otevřen veřejnosti a o dva roky později, po složitých restitučních a soudních řízeních, opět navrácen Colloredo-Mannsfeldům. Následovala velká a nákladná rekonstrukce, na niž v r. 2016 navázal téměř stomilionový projekt Integrovaného regionálního operačního programu Zámek Dobříš – Revitalizace zámecké oranžérie a Francouzského parku. Akce je financována zejména Evropskou unií, ale i majiteli. Před rokem, v polovině července 2020, byla Francouzská zahrada slavnostně otevřena s tím, že obnova iluzivních maleb na Oranžérii bude ještě pokračovat. Bohužel, Francouzská zahrada je v letošní sezóně (narozdíl od zámku i Anglického parku) znovu nepřístupná, protože jsou prováděny záruční opravy.
Na závěr prvního zastavení, milí čtenáři, dovolte otázku: Víte, co mají společného nositel Nobelovy ceny za literaturu Pablo Neruda, duchovní otec Krtečka Zdeněk Miler, světově proslulí herci Jackie Chan, Lorenzo Lamas a Johny Depp, nebo třeba Adina Mandlová či Monika Absolonová? Všichni si už na první pohled Dobříš zamilovali. Pokud jste tedy v (pod)brdském klenotu ještě nepobyli, navštivte jej brzy. Třebaže je Francouzská zahrada k zahlédnutí zatím jen zčásti a pouze přes zídku nebo zamčenou bránu, ocitnete se v kráse a rozhodně skvělé společnosti.
Foto Zámek Dobříš
(červen 2021)
